2260m n.m.
Východní Tyrolsko
Lienzer Dolomiten spadají pod Gaitalské Alpy, které se rozkládají na území Východního Tyrolska a Korutan. Právě tato část okolo města Lienz je nejvyšší. Tvoří je zejména dolomit a vápence, díky kterým mají řeky Dráva a Gail tu nádhernou barvu. Ptáte se proč právě zde stojí na vrcholku dvoutisícovky chata s názvem českého města ?
Koncem devatnáctého století se rozšířilo alpinistické hnutí z Rakouska do Německa a odtud pak do Prahy ve formě německých alpských spolků. Ty pak postupně vznikaly i v dalších českých městech. Tito první dobyvatelé alpských vrcholků tak zakládali horské chaty na celém území Alp. Pokud by to někoho zajímalo, delší shrnutí najdete zde.
Karlovarská sekce, jak už asi tušíte, dala v roce 1906 jméno chatě na kterou jsme se toto léto vydali i my. Cesta je označována jako střední a vhodná pro děti. Nahoru se dostanede z Lienz přes Tristacher See (o tom příště), kde je první parkoviště (platí se pouze v sezóně). Od něj je to na to horní pěšky více než dvě hodiny. Cestou na horní parkoviště pokud pojedete autem vás to bude stát 8 EUR (v r.2020). Na horním parkovišti se už ale neplatí.
A odsud to bereme pěšky my. Za krátkým lesíkem nás nejprve čeká Dolomitenhütte (1600m). Zde opravdu stojí za to zastavit. My jsme si to nechali na cestu zpět. Ten výhled z terasy vám totiž zabrání v tom pokračovat dál. Navíc, když budete mít štěstí, budete si moci objednat i v češtině. Slovenští majitelé se nezapřou, takže se vám odtamdu nebude chtít. Ale ono to opravdu stojí za to nechat si to až při cestě dolů. Za odměnu. On naštěstí ráno ani nebyl kvůli mlze výhled.
Poprvé jsme se s naší malou, která sotva cupitala, došli jen ke kapličce Insteinkapelle. Příště pak k nedalekému jezírku od kterého se vám taktéž nebude chtít. Ale dál jsme si s ní zatím netroufli. Ve třech a půl letech je to ještě na takovou cestu podle nás i našeho okolí brzy a rozhodně jsme ji nechtěli přetěžovat. Zatím jí stačí půldenní tůry a tato je opravdu na celý den i pro dospělého, když si to chcete užít a pořádně projít.
Proto jsme ji jeden den dali odpočinek s prarodiči a vydali se sami až nahoru. Cesty zde máte hned tři.
Ta první je ale nebezpečná ferrata, kde můžete jen s vybavením a zkušenostmi. Začíná hned kousek za Dolomitenhütte, jen co projdete kolem skal po levé straně a do leva i poté pokračuje. Je značená.
Pak zde vede šotolinová nenáročná více než dvouhodinová trasa po které jezdí i zdatní cyklisté, tu taktéž nepřehlédnete ani její značení. Nyní se zde jezdí zejména na elektrokolech a to i ti méně trénovaní.
My jsme se ale vydali pěšky zkratkou, která rozhodně stojí za to. Začíná u “vyschlého vodopádu”kde se dáte po jeho levém břehu nahoru lesíkem.
Přiznám se, že ani přesně nevím jak dlouho nám to trvalo, protože ráz krajiny se mění tak rychle, že si ho ani nesthnete vychutnat. Modřínový les, hranice lesa s mechovým kobercem, neuvěřitelně pohádkové údolí s ovcemi, potůčkem, který už v dálce vidíte stékat v podobě vodopádu ze skály pod Karlsbaderhütte.
Nahoru jsme to doslova vylezli po skalách, což nemusíte. Nahoře u chaty nás čekala velká mlha. A začla být i zima, takže jsme si oba oblékli svetry a stejně vlezli na oběd dovnitř chaty. Kromě dobových fotek Karlových Varů zde nic českého nenajdete. Kuchyně je tipicky tyrolská i s domácími dezerty.
My jsme se ale nemohli dočkat až si skočíme do sněhu a obejdeme to větší jezero (jsou zde totiž dvě). To větší opravdu stojí za to, protože z každého úhlu je ten pohled na chatu a na ty nádherné vrcholky dechberoucí. Naštěstí se vyčasilo a přitom mlha zůstala na pár místech, i když tady už máte pocit, že jste v mracích.
I když sníh v létě to je taky zážitek, až nás mrzelo, že tu naše malá není.
Asi si říkáte a co koupání v tak nádherném jezeře ? No moc otužilců v něm asi nebylo, my jsme ten den neviděli nikoho a tentokrát jsme ani sami neměli chuť si alespoň namočit nohy. A to byl červenec. I to malé bylo opravdu ledové.
Místo koupání jsme si velké jezero obešli (taktéž značeno, i když jsem si myslela, že jdeme mimo stezku). Vylezli si alespoň o kousek výš nad chatu. A že to lákalo podívat se až na vrcholky. Už byly na dosah.
Pak už nás ale čekala pro mě nepříjemnější cesta dolů, takže jsme to chvílemi brali po té méně náročné, zato dlouhé trase.
Ale posezení na terase Dolomitenhütte to zachránilo. Dokonce mi manžel doporučoval nepít z poslední studánky před chatou, abych si ten můj oblíbený vychlazený “Appfelspritzer” opravdu vychutnala.
A shrnutí na závěr ?
- Náročnost : střední a vhodná pro starší trénované děti (pokud sportujete a chodíte na výšlapy je to “na pohodu”).
- Z Lienz můžete zaparkovat u Dolomitenhütte (platí se za výjezd nahoru, parking je zdarma).
- 2h šotolinová trasa s terénním kočárkem či na kole, možnost ferraty Rudl-Eller-Weg s vybavením, či zkratky bez kočárku.
- Mapu šotolinové nejméně náročné cesty najdete zde.
- Tip navíc : rozhodně dlouhé kalhoty a svetr s větrovkou sebou i v létě.
- Co se týče studánek a pitné vody tak na tu narazíte cestou nahoru dost často, takže není potřeba tahat moc velké a těžké lahve.
- Odsud můžete ještě pokračovat na další chatu Kerschbaumeralm, kde můžete stejně jako na Karlsbaderhütte i Dolomitenhütte přespat.
- A kdyby jste chtěli Lienzké Dolomity projít na skrz ocitnete se v oblasti Lesechtalu, který je opravdu zapomenutým rájem na konci světa. Zřejmně proto se zde ubytoval v Almwellness-Ressort Tuffbad i Daniel Crieg při natáčení Jamese Bonda. Na druhou stranu se jde ale celý den.
Strmější zkratku cesty si můžete prohlédnout zde :
